Leden 2011

Den s velkým... nikoliv D, nýbrž K

30. ledna 2011 v 14:01 | KolieAlan |  Staré výšplechty
"Půjčíš mi tu přepravku? Jana potřebuje s morčatama k veterináři, ale žádnou nemá." To mi řekla máma, a žádala si tím moji přepravku na králíky. Když přijela z nákupů, zavolala na mě a na ségru: "Holky, pojďte se na něco podívat!" Já si to pochopitelně okamžitě spojila s přepravkou a hnned jsem věděla, kolik uhodilo. Jonáškův nástupce.
Jonášek byl kočka evropská a minulý rok bohužel umřel na kočičí chřipku. Večery jsem kvůli němu proplakala a jakožto médium jsem velmi často měla tu čest ho vidět, jak se prochází naším bytem. Slyšet jak přede a cítit, jak se mi v noci otírá o nohy. A to i několik měsíců po jeho skonu.
Být médium mi občas připadá jako dar, občas zase jako prokletí. Dar protože mohu bez námahy vidět auru, duchy, energetické toky a astrálně cestovat. Prokletí protože věštecké sny jsou váhradně noční můry a protože přítomnost každé zbloudilé duševe mně vyvolává pocit tísně, závratě, úzkosti.
A teď, rok po Jonáškově smrti, jsme si pořídili novou kočku, britskou bikolorní. Nejdřív jsem o novém kotěti nechtěla vůbec slyšet - mluvím o době, kdy jsem ještě Johnyho oplakávala, a podobný stav trval až do teď. Nový kocourek si ze mne udělal mamku. To na mně volá, když mu je smutno, ke mně se tulí, když se mu stýská po kamarádech, mně se drží u nohou, ať jdu kamkoliv.
Pro mne je to velká čest. Kočky si totiž nevypěstují citové pouto tak snadno, jako ostatní zvířata. Jsou hrdé a důstojné a výbíravé.
Faktem je, že kvůli mojí schopnosti mne mají všechna zvířata ráda, potože zvířata jsou citlivá na energetické vlny a čím jsou silnější, tím více je přitahují. Například moje ségra médium není ani z části, ačkoliv se to u nás v rodině dědí, a všechna naše zvěř se od ní drží dál.
Matky jsme tu já a moje mamá. Protože po ní jsem tu schopnost zdědila. Protože my jsme ta média.
Mimochodem, kotě se ještě nijak nejmenuje. Mamku okamžitě napadlo jméno Jonáš, ale to jsme předem odsoudili, protože Jonáše jsme měli dva a oba dva zemřeli na stejnou nemoc. Takže tohle jméno ne, tohle nosí smůlu.
Já mám pro kočky ráda honosná jména, tak mne okamžitě napadla dvě: Julius a Ceasar. Ani jedno se nelíbilo, protože v něm není Ššš, které kočky slyší nejlíp. Tak jsem vymyslela Šér Chán, jako ten tygr z Knihy džunglí. To se docela líbí, a teď se čeká, jak se uchytí.
A když jsem Kotě chovala, naposledy jsem uviděla známé žlutozelené oči, pruhovanou šedou srst... A pak odešel do dimenze, která mu náleží. Protože už má nástupce, protože nadešel Jeho čas...

Všichni jsou už na horách...

20. ledna 2011 v 9:00 | KolieAlan |  Staré výšplechty
Buenos dias, já nejedu.
Aspoň se budu flákat u kompu,
Když ostatní sjížděj sjezdovku.
Lidi, nevěřili byste, jak moc se mi po vá stýská. Není tu s kým jít ven, s kým pokecat, s kým si zablbnout.
Jo, a budu mít brýle. Nevíte, jak moc mě to s*re. S brýlema vypadám jako idiot a navíc je nemám ráda.
No nic, užijte si ten lyžák. Tohle si budete moct přečíst nejdřív v sobotu, ale co. Pá (já se tu zatím sežeru nudou)

On a Ona

20. ledna 2011 v 8:54 | KolieAlan |  Staré výšplechty
"Ne!" Zakřičel, "Nechci tě znovu opustit po tom, co jsem tě tak dlouho hledal." Odpovědí mu byl jenom podmračený pohled. Proč to nechápe?! Pomyslel si. Po tom všem!
"Prostě by to nešlo," řekla po chvíli. Protože ho nechci ztratit. Nechci, aby ho zabili. Proč to nechápe?! Po tom všem!
Najednou se k ní naklonil a políbil ji na rty. Ona se od něj však odtáhla a chvíli na něj bezvýrazně civěla. Když se pokusil dotknout její ruky, dala mu facku. "Co to podle tebe mělo znamenat?!" Vykřikla.
Podíval se na ni hlubokýma zlatýma očima: "Říkalas, že tvoje rasa reaguje mnohem přirozeněji než my, elfové. To byla moje reakce. A co ta facka?" Potutelně se usmál, když chvíli neodpovídala.
"To byla zase moje reakce," zamumlala a rychlým krokem odcházela.
Proč? Zeptal se sám sebe. Co jsem jí provedl?
Proč? Zeptala se sama sebe. Co jsem mu provedla?
Proč mě takhle mučí, když ví, že chci jenom jedno - aychom byli spolu?
Už se mu skoro ztratila z dohledu, když se v něm něco vznítilo. Rozeběhl se a téměř nadlidskou rychlostí ji doháněl. Chtěl jí položit jenom jednu otázku... "Kam vlastně tak pospícháš?"
Bylo to trošku nelogické, že se spolu hádali když ani jeden z nich nebyl obeznámen se situací toho druhého. Ale zamilovaní dělají nelogické věci. Obzvlášť zamilovaní elfové, kteří jsou v dané fázi života jako šílení.
Podívala se mu do očí: "Domů, kam jinam?"
"Doma jsi tady."
"Ne," zasmála se, "To nejsem. Potřebovala jsem si tu akorát vyřídit pár záležitostí s vaší královnou."
Naklonil hlavu na stranu a nevyzpytatelně se na ni zahleděl: "S královnou?"
"Jeden z dalších důvodů, proč zkrátka nemůžeme být spolu. Já jsem princezna."
Na okamžik oněmněl a nehýbal se. Princezna?! Tím se toho mnoho vysvětlilo. Ale proč mu to neřekla dřív? Ještě před dvěma dny by ten cit mohl zkrotit, ale teď měl pocit, že se mu snad rozskočí srdce. A ona se mu se slzami v očích zase vzdalovala.
Neslyšnými elfskými kroky k ní znova přiběhl, což po předešlé bitvě nebyla žádná hračka. Zlehka jí položil ruku na rameno. "Půjdu s tebou. Ať jsi odkudkoliv a ať půjdeš jakkoliv daleko. Ať chceš nebo ne. Vždycky jsem s tebou."
***
Tak tuhle krásnoou povídku pro mě napsala jedna kamarádka (kupodivu ne Ufonek). Neuvedla jsem to tu celé, protože ten příběh píšeme dohromady, a navíc ještě není zveřejnný na netu (už má asi 60 kapitol), ale až bude alezpoň z části zveřejněn, dám vám adresu, na které je. Díky, Barvičko.