Sbohem, KolieAlan

18. března 2011 v 17:16 | Já
Tak, děckáááá (na to si musím zaklepat).


Alan umřel. Ano, umřel. Ten nádor jej zmohl.


Jsem příliš zmatená a smutná (Ano, jsem). Můj blog už nesmí nést jeho jméno.


Na staré výšplechty se vykašlete. Zmizí společně s tímhle blogem... Mám dojem, že tato doména nepatří a nikdy nebude patřit mezi nejfrekventovanější, ale kdybyste o ni někdo stál, s chutí vám ji předám. Bohužel i s původním obsahem... S tím si dělejte, co chcete.


Kdybyste mě hledali, jsem na této adrese: Barevnabarvicka.blog.cz



***



K čemu mi je rušit jeden blog a zakládat druhý? Hmmm. Abych pravdu řekla, mám blogů na čtyřicet, ale chystám se je smrsknout do dvou osamocených. Tedy výše zmíněná Barvička a mimo to taky NSSVS.




Žijte blaze a mějte se rádi kamarádi, příští rok možná všichni zhebnem.
 

Zachytila bych každou tvou slzu...

22. února 2011 v 16:32 | KolieAlan |  Staré výšplechty
...Aby nedopadla do hlíny a Duch Země se nedozvěděl, žes plakala pro mně.
Chystám se začít nanovo. Teda ne s životem, ale s blogem. Úplně změním vzhled a orzvržení stránky. Staré články dám do speciální rubriky a nové vejšplechty budu psát jinam.
...
To bude asi pro dnešek všechno...
Radši jdu upravovat ten vzhled.

Kočičí předení alias Nikdy se neztratíš

1. února 2011 v 16:14 | KolieAlan |  Staré výšplechty
Kotě už má jméno.
Po dlouhých spekulacích jsem vybrali takové, které všem vyhovuje: Je v něm mámino Ššš, pro mně kočičí důstojnost a pro sestru fakt, že na něj existuje spousta zdrobnělin. Artuš.
Kdybyste Kotě znali, věděli byste, že to jméno nejenom splňuje naše poždavky, ale také se k němu hodí. Artuš má svojí hlavu, je nadřazený a my jsme až pod ním. Skvělé je, že se dá zvolat i ve formě Artouška, což se líbí zase babičce, která chtěla kočku Matouška.
Jsem hrozně ráda, že Artuše máme. Ale stejně jsem ještě včera plakala pro našeho Jonáška.
On byl jedinečný. Psala jsem o kočičí důstojnosti - kočky bývají nafoukané a samolibé. Ale Jonášek byl náš. Chodil k nám denně pro pohlazení. K nám do postele protože chtěl být s námi. Ke mně protože chtěl být se mnou.
Ale já ho tak často odstrkovala! Shodila jsem ho z peřiny, vynadala mu, že mňouká, křičela na něj, že otravuje, občas jsem ho dokonce zapomněla nakrmit.
Když onemocněl, říkala jsem si, že ho vlastně ráda nemám, že mi nebude chybět. A když umřel, nechtělo se mi ani brečet. Teď, po roce, když tu je Kotě, se to ve mně ale všechno probralo. Uvědomila jsem si, že každá kočka je jiná, stejně jako lidé, a že Jonášek už nikdy nepřijde. Mám chuť fňukat jako želva, chci ho zpátky. Chci aby tu byl jeho duch a aby jsem ho mohla ještě naposledy pohladit, říct mu, jak moc mi chybí, a jak se mu omlouvám, že jsem na něj byla zlá.
Když mi tohle došlo, získala jsem názor, že život bez kočky si nedovedu představit. To už máme kočku, psa a andulku. Kočka sežere andulku a pes sežere kočku. Jaká ironie. Můj manžel pak sežere psa. A já manžela, možná jsem totiž kudlanka.
...A že budu chtít, aby všechny kočky byly jako Jonášek. Aby byly přítulné, citlivé a kamarádské. Jenže takových koček je strašně, strašně málo a těch zlých a ledových zase strašně moc.
Byla jsem na něj tak hnusná! A on si to nezasloužil... Byla jsem na něj hnusná jenom protože mi chtěl dát najevo, že mě má rád.
Tak trochu mě to utvrdilo v přesvědčení, že nežiju pro sebe, ale pro ostatní, a že mám dávat a ne brát. Taky se díky Jonáškovi smiřuji s vlastní smrtelností.
Člověk prý stárne od třiceti. To mám už jen sedmnáct let času. Musím něco dělat... Aby tu po mně zbyl velký odkaz, ale kladný, aby si moji známí a jejich děti a děti jejich dětí povídali, jak milý jsem v jádru byla človíček. Já jsem už teď chápavá, alespoň si to o sobě myslím, ale musím se naučit dát to najevo.
A pak budu vědět, že jsem splnila svůj úkol.

Další články